Červený kabriolet

Dneska jsem se vzbudila asi v 10 a měla hrozně plánů co musím všechno stihnout. Od hledání bytů, cvičení až po manikůru. No stihla sem si domluvit jen 1 schůzku. Ani moc nevím, jak to dělám, že ten čas běží tak rychle.

Byli jsme domluvený na 17:30, tak jsem si řekla, že se zase projdu. Za 40 minut jsem tam byla. Ani jsem se moc neztratila a cesta byla krásná. Svítilo slunko to okolí bylo krásný. Prošla jsem parkem a byla u baráku. Marco, ten co bydlí už v tom bytě, hned přiběhl a popsal mi, kde co je. Supermarket CONAD, park, bary, …Pak řekl, že ta zóna je krásná a klidná a že ten byt je ale o něco horší. Tak jsem čekala nějakou hrůzu, typu byt Pierpaola. Ale hned jak jsme vešli, tak mi ten byt připadal docela hezkej. Navíc hned na mě koukal černobílej kocourek. Marco mi tedy ukázal kuchyň, koupelnu, která se bude od pondělí rekonstruovat, a můj pokoj. Mně se líbil. Byl jendoduchej, docela útulnej, s manželskou postelí, velkou skříní a stolem. Pak jsme ještě dali kafe a vyrazili, protože Marco měl domluvenou nějakou schůzku, kterou kvůli mně později odložil. Nastoupili jsme do jeho červenýho kabrioletu, aby mi mohl ukázat a popsat ještě to okolí podrobněji. Zjistila jsem, že do školy je to vážně kousek, což mi přišlo super. Zvlášť po tom, co teď z periferie chodím každý den do centra asi hodinu.

Marco pak nabídl, že zajdem ještě na likér. Koupil SPRITZ a chlebíčky různých druhů, které byly moc dobré. No a pak už mě jen odvezl zpátky domů. Po cestě jsem řekla, že ten byt teda beru. On, že je rád, že mě taky bere. Protože už několik lidí odmítl. Ale že vše vlastně rozhodl kocour, který je normálně plachý a cizích lidí se bojí. A když jsme seděli v kuchyni, tak přišel. Což nikdy předtím neudělal. Tak jsem byla ráda.

Doma už na mě čekal Luca, dal si víno, já čaj, protože jsem byla docela zmrzlá a šli jsme do ´´centra´´. Prý musím ochutnat specialitu Rimini. Přijeli jsme do nějakýho stánku, kterej vypadal jako fast food na Václaváku a objednali Cassone di Rimini. On pikantní a já na klasiku s rajčaty a mozzarellou. A k tomu samozřejmě lahvičku vína. Jedli jsme venku a byla neskutečná zima. Cassone je vlastně taková kapsa naplněná různými omáčkami. No ta moje byla samozřejmě lepší…

Dojedli a dopili jsme a dohodli se, že se přesuneme do centra. No, pár věcí v centru jsem viděla, ale nakonec jsme skončili v takovým pajzlu, kde prý hrajou skvělou hudbu (no nevím..). Dali jsme další sklenku, pak přišel ještě jeho kámoš Matteo, na kterého jsem se docela těšila. Chvíli jsme povídali. Pak se přidal další Ital (myslím, že Lorenzo). Později jsem se dozvěděla, že je to bývalý spolubydlící Mattea. No pak se milí Italové rozhodli, že si dají trávu. Tak jsme šli ven, oni si zahulili a pak vlastně celej večer stál za nic. Možná to bylo tím, že jsem byla jediná střízlivá a nechápala jsem jejich zhulenej humor…No radši jsem šla telefonovat….Pak jsme jeli zpátky domů a po cestě se ještě stavili pro gelato. Chtěla jsem Bacio, protože to je moje oblíbená příchuť. Měli dva druhy, tak jsem si dala oba a bylo to opravdu moc dobrý.

Snědli jsme jí doma a šli spát. A já už se těšila, že se zítra konečně přestěhuju a zabydlím….

I primi giorni

Už před cestou jsem trochu vyšilovala, že se mi do Itálie nechce, bojím se a tak.

No asi to bylo docela oprávněné.

Nejprve jsem vyjížděla v 18:00 hodin Studentem z Prahy do Brna. Už při naloďování to bylo docela chaotické, ale naštěstí tam byli se mnou Pavel, táta a ségra, tak mi pomohli.

Usadila jsem se a připoutala se. Ke mně si přisedl takový sympatický kluk, ais z Brna. Po chvíli zjistil, že jsem mu vzala jeho pás a on se nemá čím připoutat. Ale pořád byl milý.

Cesta proběhla v pohodě, celou cestu jsem poslouchala písničky. Pak jsme ale dorazili do Brna a tam to začalo. Nejdřív jsem měla obavy, jestli najdu autobus do Itálie, ale ten se nedal přehlédnout!

Bylo tam neskutečně moc lidí, říkala jsem si, jestli se vůbec do busu vejdeme. Ale nacpala jsem se docela dopředu a byla rychle odbavena. A přikoupení zavazadel se kontrolovalo! Tak jsem byla ráda, že jsem to měla všechno v pořádku.

Seděla jsem myslím na sedadle číslo 55, kde už byla jedna paní. Vypadala docela mile, tak jsme si hned začaly povídat. Poté přistoupila starší paní, a jak jsme později zjistily, byla to Italka. Měla sedět se mnou, ale moje spolucestující si spletla sedadlo a tak už jí tam nechala, za což jsem byla nejprve ráda. Ale poté začal maraton historek a zážitků, a tak jsem jako slušně vychovaná holka jen přikyvovala. Paní emigrovala do Itálie v roce 1988 a teď bydlí v Římě. Vyprávěla o různých místsech v Itálii, což by se mohlo zdát zajímavé. Ale až tak moc nebylo. Navíc jsem jí občas nerozuměla, když mluvila. Naštěstí jsme se pak obě rozhodly, že půjdeme spát. Ale abych na ní neměla jen negativní recenze, byla moc hodná a půjčila mi polštář (který se později ukázal jako nejlepší věc) a poté i svetr, když jsem se v buse klepala zimou. Ráno jsme se probudily, poslechla jsem si ještě pár historek o Ivetě Bartošové a Martuccim a v devět byla konečně v Bologni, kde už na mě překvapivě včas čekal můj kamarád Vito.

Nejprve jsme šli koupit lístek na vlak, kterým jsem později jela do Rimini. Jelikož jsem měla těžká zavazadla, navrhl Vítek, abychom jeli k němu domů a zavazadla tam nechali. Bydlel docela daleko, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme autobusem. Hned jsem si všimla zvláštního systému, který tu mají. A to, že se nastupovat smí jen předními a zadními dveřmi a vystupovat je povoleno jen těmi prostředními. No s těma zavazadlama to bylo fakt super.

Po cestě ještě Vítovi napsala má kamarádka z gymplu Pája, se kterou jsme se neviděly asi 4 roky, že je právě v Bologni, a že bychom se mohli všichni sejít.

Domluvili jsme se teda na schůzce na náměstí, kam jsme samozřejmě přišli pozdě. Ale bylo to hlavně tím, že se zrovna konal pochod Race for the cure a bylo tam fakt hodně lidí.

Nakonec jsme se štastně shledali a vyrazili jsme do podniku, kde bylo několik pultů a u každého prodávali něco jiného. My, jako správné Češky, jsme dostaly chuť na pivo. Chvíli jsme čekaly u pultu, ale jelikož bylo asi 11 hodin dopoledne, nikdo stále nepřicházel. Nakonec nám naši Italové zařídili pivo u jiného stánku a ještě nám ho zaplatili. Respektive Páji šéf z práce, který ji sem vzal a byl moc sympatický. Pak koupil ještě malé pohoštění, tak jsme měli sýry a šunky.

Poté jsme se rozloučili a oni jeli na letiště, aby mohli letět zpátky do ČR.

My s Vítem jsme se domluvili, že půjdeme zařídit mé nové italské číslo. Nejprve jsme šli do obchodu jménem WIND, kde bylo asi tisíc lidí a obsluha pomalá. My měli číslo 48 a Víto rozhodl, že půjdeme jinam. Na obrazovce byla sice 41, ale i tak jsme to vzdali. Poté jsme šli tedy do jiného obchodu, TIM. Kde jsme čekali asi 2 hodiny. Obsluha byla neskutečně pomalá a bylo to strašný. Nakonec jsme pro mě vybrali výhodný tarif (teď si nejsem jistá, jestli je až tak výhodný). Zaplatila jsem 22 euro a šli jsme dál. Jelikož jsme tam ztratili hodně času, šli jsme zpět k Vitkovi domů, kde narychlo připravil zvláštní chleba. Byl kulatý a on ho hodil na pánev, na jednu polovinu dal sýr a šunku a po chvíli chleba přeložil. Bylo to dobrý! No a pak už jsme se vydali na nádraží, kam mě Víto doprovodil, pomohl mi s šíleně těžkým kufrem až do vlaku a rozloučili jsme se.

Jelikož jsem byla fakt unavená, už jsem ani nemohla udržet otevřené oči, ve vlaku jsem totálně vytuhla. Bylo docela teplo, hezky přes okno svítilo slunko. Najednou jsem ucítila ruku na rameni, která se mě pokoušela vzbudit asi tak 5 minut (si myslím). Byl to průvodčí, který se mi po mém probuzení trochu vysmál, ale byl v pohodě. Dala jsem mu lístek a pokračovala ve spánku. Jen jsem musela dávat pozor, až bude stanice Rimini, nebyla totiž konečná. Jinak bych dojela do Ancony, která je asi 2 hodiny od Rimini….

V 18 hodin jsem tedy šťastně vystoupila z vlaku (to štěstí kazily jen ty těžký zavazadla). Jelikož jsem měla už italské číslo a internet v mobilu, napsala jsem mému Couchsurferovi Lucovi, že jsem přijela. Napsal, že přijede za 10 minut, a že mám zatím vyjít ven z nádraží a počkat venku. To byl zatím asi nejtěžší úkol, protože táhnout se s těma kuframa bylo fakt hrozný. Ještě teď mě z toho bolí ruce. Každopádně vynaložila jsem poslední zbytky sil a vyškrábala se nahoru. Chvíli jsem čekala a dívala se, jestli někde neuvidím kudrnáče. Ale nic. Pak se ke mně přiblížil kluk, docela vymóděnej v košili a elegantních kalhotech a hned mě poznal. Měl krátký vlasy, takže ani nebyl moc velkej kudrnáč. Přijel naštěstí autem, tak jsme naložili věci a vyrazili. Vypadal docela v pohodě, komunikativní. Po chvíli řekl, že se ještě stavíme za jeho kamarádem.

Nejdřív jsem se trochu styděla, ale pak jsem si říkala proč ne. Každopádně jsme vešli do paneláku, a byly to hned první dveře v přízemí, ale byly jen přivřené?! Vešli jsme a celý pokoj byl totálně tmavý, měli zataženo a tak jsem rozeznala jen dvě siluety lidí. První ležela na gauči po peřinou a vypadala, že je nemocná (což jsem se později dozvěděla, že není). Druhá seděla za stolem. Na gauči byl samozřejmě již zmíněný Lukův kámoš Matteo, který byl moc milý. Za stolem potom dívka, to jméno už si nepamatuju…Asi mě tak nezaujala. No kluci začali hned kouřit, a že si k tomu dáme všichni kafe. Tak ho uvařili. Bylo to takový to klasický malý černý. Říkala jsem si, že bude asi i pěkně odporný. Ale ragazza všechno dochutila a bylo to moc dobrý. Luka vyprávěl, že zrovna ten den slavili jeho rodiče 40 let výročí od svatby a že se dobře najedli a napili. Potom se Matteo natáhl pro kytaru a začali hrát a zpívat. Bylo to docela hezký, až do doby, kdy kytaru převzal Luca a začal zpívat Knocking on heaven´s door. Horší verzi jsem asi ještě nikdy neslyšela.

No pak teda Luca zavelel, že jedem domů, a tak jsme jeli. Zdálo se, že je to docela daleko od centra, a taky že jo.

Byt je hezkej ,velkej, ale je tu hrozná zima. Má tu mramorový kostky a málo světla. Rozložil gauč, abych měla kde spát. Ještě jsme dali víno a kousek italskýho filmu a já pak vytuhla. Naštěstí jsme se ještě stihli domluvit na organizačních věcech a taky na tom, aby mě ráno nebudil.

V noci mi byla nejprve neskutečná zima, tak jsem spala i v mikině, ale pak začalo být docela teplo, tak sem si jí sundala. Což byla asi docela chyba. Ráno jsem se probudila s rýmou a bolestí v krku. Ještě, že jsem si s sebou vzala tolik léků. Strepfen snad docela zabral. Dopoledne jsem brouzdala po internetu a hledala ubytování. Na facebooku jsem se seznámila s holkou z Moldávie, která mi chtěla pomoct. Na odpoledne jsem byla domluvená na 2 prohlídky bytu. Jedna byla v 17 hodin v Rivabelle. Nejdřív jsem chtěla jet autobusem, nakonec jsem se rozhodla pro pěší tůru. Podle mapy to bylo 47 minut. Říkala jsem si, že to nebude tak hrozný a aspoň se projdu, poznám město a i ušetřím. Protože autobus tu stojí cca 3 eura! No tak jsem vyrazila s mobilem a navigací v ruce. Až jsem se dostala na dálnici. Bylo mi to divný, pak jsem se teda zeptala nějaké paní, jak se dostanu do centra. Nebyla místní, takže nevěděla. Ale vzpomněla jsem si, že Luka říkal, že do centra je to pořád rovně. Tak jsem se vrátila, přešla přes kruhový objezd, auta docela šílely. S pomocí navigace jsem do Rivabelly nějakým způsobem došla, po cestě ještě několikrát zabloudila, ale našla jsem to. Minula jsem taky moc hezký park, který mě hned zaujal a ponte Tiberio, který je prý z roku 2000 před Kristem. Když jsem ale po hodině dorazila na místo, holka, se kterou jsem byla domluvená mi napsala, že právě není doma a že je tam majitelka. Zkoušela jsem se s ní tedy spojit, ale nic. Tak jsem se rozhodla, že půjdu zpátky. Navíc jsem měla další schůzku. Tentokrát v Arco d´Augusto, což je nějaký starobylý oblouk, uprostřed města. A hned u něj je laborka, kde budu pracovat. Ještě jsem se po cestě zastavila v Conadu, kde jsem byla totálně vykulená, vůbec jsem nevěděla co si koupit. Nakonec jsem vzala 6 malých croisantů, krekry, rajčata, jablka, bílý jogurt, vodu a něco jako lučinu (extra light)! Vyplázla jsem 10 éček a pokračovala. 

Procházela jsem centrem a to se mi moc líbilo. Dorazila jsem k oblouku a jen chvilku čekala. Jediný problém byl, že se mi vybíjel telefon. Ale s Pierpaolem jsme se našli, vypadal docela seriózně, tak jsem si říkala super! Autem jsme dojeli do bytu, který pronajímá. Tam byli už nějaké 2 číňanky, které si byt pronajaly. On mě provedl, vše mi ukázal. Pokoj byl takový chladný s vysokými stropy, no nevím. Tvrdil, že je to kousek od centra, ale nejsem si moc jistá. Každopádně, potom mi nabídl, že mě pozve na večeři, a to se přece neodmítá. Vzal mě do Marina Centro, což je prý nejkrásnější pobřežní místo tady v Rimini. No bylo to tam fakt krásný. Vzal mě do restaurace jménem Bounty. Byla ve tvaru lodi a uvnitř vše vypadalo jako na pirátským korábu. I číšníci byli oblečení jako piráti, byly tam modely kostlivců a velký živý papoušek. Usedli jsme ke stolu, obsluhy se ujal fešný číšník Antonio. Jelikož jsem byla docela vyhládlá, objednala jsem si řízek s hranolkama a k tomu pivko. To stejný i Pierpaolo. Když jsme dojedli, objednal ještě Limoncino. Říkala jsem si, že to bude nějaký jemný likérek. Připadalo mi to ale jako vodka s citrónem a bylo to mega hnusný. Navíc jsme to pili pomalu. Pak už jen dezert, mascarpone se šlehačkou (to nám doporučil Antonio, tak bylo jasný, že si to musíme dát), 45 euro a šli jsme. Pak mě dovezl domů, kde nikdo nebyl. Naštěstí Luca za chvíli přijel. Dali jsme ještě další pivo, nebo víno? Už si to moc nepamatuju a šli spát.